(NE) obyčejné příběhy našich fotografií

Na první pohled se může zdát, že fotografování detailů přírody je docela nudné a nezajímavé. Vždyť přece příroda nikam neuteče a jako každý rok opět vyroste, takže stačí jen přijít a udělat cvak. 

Jenže je tomu skutečně tak?! Ne nadarmo se říká, že vytvořit z obyčejného, neobyčejné je takový malý "majstrštyk". 

A tak se pohodlně usaďte a přijměte naše malé pozvání do naší tvorby, která není zcela tak standardní jak byste předpokládali. 

Tento článek není zaměřený na technickou stránku, která je samozřejmě velmi podstatná a důležitá a bez které bychom naší práci nemohli vykonávat na vysoké úrovni. 

Tento článek je především obyčejně lidský.

Přejeme příjemné čtení.

Jestřábník oranžový - byl pořízený na hřebenu Krušných hor na podzim roku 2018.

Byl sychravý podzimní den a my jsme si opět udělali rodinný výlet. Již jsme se vraceli k autu a v tom začal foukat silný vítr a do toho ještě déšť. Jenže po cestě nazpět na mě vykoukl Jestřábník oranžový. A tak děti a manžel pokračují v cestě k autu, jelikož je to ještě pár kilometrů a já zůstávám na místě, abych se pokusila udělat fotografii. Stojím na hřebeni hor, kde mě bičuje poměrně silný vítr s deštěm a já rozbaluji stativ, fotoaparát a jdu k zemi. Myšlenky mi plují, zda je vůbec šance fotit makro! No, zkusím to. Zároveň mě začíná tak trochu polévat strach, jelikož jsem na cestě úplně sama a mám pocit, že mě někdo jako sleduje (ach, ty horory v TV). A tak mám vše, jakože nastaveno i když v tom šíleném počasí, no, dejme tomu. A nyní hledat správný úhel. Hledám, hledám, hledám, ano, to je on! Takže už jen stačí cvaknout. No jo, ale ten vítr a déšť. Hm, tak čekám, moknu a mrznu. Snažím se zaostřit, jenže v hledáčku už vůbec nic nevidím, jak je vše mokré včetně mě. A ostřit, když fouká, to prostě není možné. Hm, asi to vzdám, jelikož i můj strach nabírá na větší intenzitě. Tak to ještě vyzkouším. Jdu k zemi, zkusím zaostřit i přes to, že téměř nic nevidím a v duchu si říkám "nefoukej, nefoukej" a.... Na pár vteřin, jako mávnutím kouzelného proutku, byl absolutní klid a i když jsem téměř nic neviděla, cvakla jsem. Pouze jedno jediné cvaknutí, jelikož více krát nebylo možné. Uf, větře, děkuji ti. Napětí povolilo a o to víc zesílil můj strach z pocitu, že mě někdo pozoruje (asi nějaký ten ježek). Rychle vše balím. A musím říct, že Usain Bolt by byl proti mně šnek, jak rychle jsem běžela za mou rodinou.  

Zvonek luční - byl pořízený v Krušných horách ve velmi horkém létě roku 2018.

Jdeme, celá rodina na výlet a již máme v nohách pár kilometrů. Podél cesty nás doprovází spousty Zvonků. Pak jako když utne, žádný Zvonek, žádná květina, nic. A najednou se na mě usměje úplně opuštěný Zvonek, který jakoby mi říkal, "vyfoť si mě". A tak jdu k němu blíž, abych si připravila vše potřebné. Super, nemusím nikam lézt do kopce či k vodě (až kousek opodál teče malý horský potůček). Světlo je také perfektní. Vítr spolupracuje - nefouká! A tak mám vše připravené, nastavené a nyní hledám ten správný úhel, který by byl zajímavý a nevšední. Úplně se ponořím do jiného světa, světa makro. A najednou... "Mamí mě teče krev", cože?! Otočím se a má starší dcerka běží ke mně se zakrvácenou pusou. Krve by se ve mně nedořezal. Jenže ona se směje a juchá, že jí konečně vypadl zub. Uf, tak vyplachujeme pusu a dcerka září štěstím a mě se ulevilo. Jdu, opět do akce Zvonek. Jenže jak jdu k zemi, slyším, jak manžel volá na druhou mladší dcerku, že už běží. Co se děje?! Podívám se a druhá mladší dcerka skončila v tom malém horském potůčku, jelikož jak jsme se hned dozvěděli, šla chytat žabku. Takže vyskakuji ze země a běžím za nimi. No, je úplně durch. Ještě, že je horké léto. A tak děti běhají kolem ve spodním prádle (starší držela basu s mladší) a já jdu opět fotit ten můj Zvonek. Jupííííí, mám podle mě super záběr, světlo stále drží a vítr spolupracuje. Cvak, cvak a ještě pár krát cvak. Mám ho! Děkuji ti Zvonku, že jsi počkal.  

Tak to je pár příběhů, které jsme pro Vás rádi připravili.

Carpe diem.

Filip & Monika Třeštíkovi