Když si múza vezme dovolenou

Jako malá jsem vyrůstala v Krušných horách, kde o chrpy nebyla nouze. Proto udělat kytičku z chrp pro rodiče nikdy nebyl problém. Nicméně jak už to tak bývá, osud člověka zanese do různých končin. A tak se to stalo i mně a mému manželovi. Skončili jsme v Praze, kde žijeme již nějaký ten pátek.

V létě roku 2020 jsem se rozhodla, že bych ráda vytvořila prostírání ve znamení krásných modrých chrp. Když přišel jejich čas, byla jsem natěšená, jak konečně zrealizuji svou představu. Bydlíme na samém okraji Prahy a tak si zde připadáte spíš jako na vesnici. Proto jsem byla přesvědčená, že si jen tak vyběhnu ven, natrhám pár kvítků a pustím se do práce. Jenže nebylo vše tak růžové nebo přesněji modré, jak jsem si myslela.

Vyběhla jsem ven, ale nikde žádná chrpa. Nevadí, třeba budou někde v okolí Prahy. Ne, opět nikde žádná modrá chrpa. Dobře, zeptám se známých, zda neví, kde rostou nebo je nemají na zahrádce. Neví, nemají. No, co se dá dělat. Často jezdíme do našeho rodného kraje, tak si tam pár těchto kvítků natrhám, dovezu domů a vytvořím svůj modrý sen, který bude dělat radost ne jen mně, ale především Vám, Vašim blízkým či přátelům.

A tak se i stalo. Našli jsme obilné pole, kde jeho okraj byl posetý těmito kvítky, až to vypadalo, jako by bylo za modrou stěnou. Stojíme na blikačkách na okraji silnice a mé srdce plesá radostí. Konečně si natrhám pár kvítků nádherné modré chrpy. Za tu dobu u nás zastavilo několik aut, zda se něco nestalo a nepotřebujeme pomoct. Mile nás překvapila ochota lidí.

Druhý den ráno se probouzím a těším se, jak začnu tvořit. Najít správný záběr, dolaďovat a poté upravovat v PC. Moc ráda vnímám ten proces tvoření. Proces kdy, od počáteční myšlenky mi pod očima/rukama surová fotografie ožívá a začíná se postupně z pomyslné housenky měnit v krásného, čistého motýla. Takže si připravím foťák, stativ a samozřejmě to nejdůležitější, chrpy. Celá natěšená se pouštím do práce. Naaranžuji chrpy (aspoň jsem si to myslela), nastavím foťák, kouknu do hledáčku a něco nesedí. Už vím. NIC, prostě obyčejné NIC. V hlavě mám dokonalé prázdno jako v této misce. Sakra, proč zrovna dnes? 

Vůbec jsem nebyla schopná za celý den vymyslet koncept pro prostírání. Většinou to bývá tak, že 1. den nastane to pomyslné "ťuk". Potom už se pečlivě dolaďují a vylaďují detaily. Tento den ovšem nenastalo vůbec nic, natož "ťuk".

Proběhlo xy cvaknutí bez nějakého výsledku, se kterým bych byla spokojená. Však to všichni jistě dobře známe při našem tvoření. 

Po x hodinách focení a vymýšlení mi chrpy daly jasně najevo, že končí. A i já uznávám, že dnes to prostě nedám. Vše se tedy sklidilo. Chrpy jsem dala do vázy s tím, že jsem je ujistila, že už opravdu modelem stát nebudou.  

Nicméně jsem se nehodlala vzdát. Při nejbližší příležitosti jsme zajeli na ono krásné modré pole s novou nadějí. Vidím dobře?! Nevidím. Pole bylo posekané a má naděje tatam. Nu což, počkám si tedy na příští rok.

Do dalšího léta tedy vstupuji s novou nadějí, že rok 2021 se můj modrý sen stane skutečností.

A Vy si tak budete moct zpříjemnit Vaše jedinečné chvíle s rodinou či přáteli u krásně prostřeného stolu, a pokud bude múza nakloněná i fotoobrazu.

Sedám si k prostírání, které se podařilo a nechávám jen tak plynout myšlenky. I múza, potřebuje dovolenou a ne vždy je vše růžové.

Carpe diem a pevné zdraví, všem.

A co Vy? Jak pak to máte, když si múza vezme dovolenou a práce se přes všechnu snahu nedaří?

Za FMdesign pro Vás připravila: Monika 

Líbí se Vám naše práce?

Neváhejte nás kontaktovat.

Jsme tu pro Vás!